Havířov: vesnice Těšínska, sorela a město z roku 1955

Město mezi Ostravou a Těšínem

Havířov je statutární město v okrese Karviná v Moravskoslezském kraji. Leží na jižním okraji ostravsko-karvinské průmyslové oblasti, zhruba v polovině cesty mezi Ostravou a Českým Těšínem, v podhůří Beskyd. Na severu sousedí s hornickými středisky Petřvaldem, Orlovou a Karvinou, na západě se Šenovem a Václavovicemi. Statutárním městem je od roku 1990³.

Město zabírá asi 32 km² a tvoří ho osm částí: Město, Šumbark, Podlesí, Bludovice, Životice, Prostřední Suchá, Dolní Suchá a Dolní Datyně. Nejvíc lidí žije v části Město, na Šumbarku a v Podlesí. Nejmenší jsou Dolní Suchá s něco přes tisícem obyvatel a Dolní Datyně s necelými sedmi sty¹.

Povrch tvoří mírně zvlněná pahorkatina ve výšce zhruba 240 až 300 metrů. Jižní částí protéká řeka Lučina, severním okrajem říčka Sušanka. Na severu města zanechala těžba uhlí poklesy terénu a odkalovací nádrže. Rybníky podél Sušanky dříve sloužily k usazování uhelných kalů. Za rekreací se jezdí k blízkým přehradám Žermanice a Těrlicko, které už leží mimo město. Žermanická nádrž na Lučině je v provozu od roku 1958³.

Vesnice starší než město

Havířov vyrostl na území starších vesnic: Šumbarku, Dolních Bludovic, Dolní a Prostřední Suché, Životic, Dolních Datyní a části Šenova. Patřily k Těšínskému knížectví, lénu české koruny, a od roku 1526 k habsburské monarchii. Kolem roku 1305 se v pramenech objevují Šenov a Horní a Dolní Suchá, Bludovice jsou spolehlivě doloženy roku 1335. Šumbark se připomíná v první polovině 15. století. V polovině 16. století se o něm psalo jako o městě, není ale doloženo, že by městská práva skutečně užíval³.

Všechny vesnice byly zemědělské. Obrat přišel od poloviny 19. století, kdy doly v okolí daly práci místním a přilákaly přistěhovalce. Podle tradice našel uhlí v Prostřední Suché rolník, který se chtěl na poli ohřát: kolem ohně naskládal černé kameny z povrchu a ty začaly hořet. Suchá se v 16. století přihlásila k reformaci. Roku 1654 náboženská komise evangelíkům zdejší kostel uzavřela a na zámku v Dolní Suché se pak deset let ukrýval evangelický kazatel Jan Pragenus⁴.

Původní dřevěný farní kostel svaté Markéty v Bludovicích vznikl podle webu města někdy mezi lety 1305 a 1335. V jeho těsné blízkosti postavili v letech 1786 až 1792 zděný jednolodní kostel v pozdně barokním slohu. Největší z dnešních zvonů byl ulit už roku 1490, ještě pro dřevěný kostel⁵. Kousek odtud stojí evangelický kostel. Po tolerančním patentu císaře Josefa II. z roku 1781 se stal centrem náboženského života evangelíků ze širokého okolí⁴. Postavili ho v letech 1782 až 1784 a věž s lucernou dostal až v letech 1850 až 1852. Nad vchodem je polský biblický nápis „Nic tu nie jest innego, jedno dom Boży a tu brama niebieska“⁶. Uvnitř jsou po obou stranách lodi pavlače a plochý strop pokrývá iluzivní malba⁵.

Zámek Šumbark a Kotulova dřevěnka

U vjezdu do Havířova, na hranici Šumbarku a části Město, stojí zámek Šumbark. Na jeho místě stála tvrz, písemně doložená roku 1588. Později ji nahradil barokní zámek, který v roce 1823 vyhořel a byl přestavěn v empírovém slohu. Od roku 1845 už nesloužil jako panské sídlo, ale jako správní budova statku. Pod různými správci pak postupně chátral. V roce 1997 ho město nechalo celkově opravit a v lednu 1998 zámek otevřelo veřejnosti. Dnes je v něm hotel, restaurace a obřadní síň, která slouží i jako malá koncertní síň⁵.

Naproti zámku stojí kostel svaté Anny z let 1841 až 1845 a spolu se zámkem tvoří dominantu u vjezdu do města. Nahradil starší dřevěný kostel, který vyhořel při požáru v roce 1823. Na přelomu 60. a 70. let byl kostel přestavěn a rozšířen. Z původní stavby se nezměněná dochovala nízká osmiboká věž⁵⁶.

V Podlesí stojí Kotulova dřevěnka, roubená chalupa z roku 1781 s doškovou střechou. Muzeum Těšínska, které ji spravuje, ji řadí k nejstarším roubeným lidovým stavbám na Těšínsku⁷. Připomíná původní vesnickou zástavbu na území dnešního Havířova. Expozice ukazuje bydlení z přelomu 19. a 20. století a keramiku z bludovických hrnčířských dílen, které se proslavily džbány s bílou polevou a barevným květinovým dekorem⁵. K usedlosti patří mnohem mladší zděná stodola s chlévem a větrný mlýnek, kterému se tu říká viatrak⁷.

Nové město pro horníky

Po druhé světové válce potřebovaly doly a hutě na Ostravsku velké množství pracovníků a rozhodujícím lákadlem byl byt. Nové sídliště proto vyrostlo mezi Šumbarkem a Dolními Bludovicemi, na území mimo oblast ohroženou důlními poklesy a v obcích, kde nestál jediný průmyslový podnik³. O stavbě „na zelené louce“ lze ale mluvit jen obrazně. Podél dnešní Hlavní třídy, která kopíruje starou Císařskou cestu, stály domy, obchody i hostince a výstavbě města musely ustoupit⁸.

První domy vyrostly na rozhraní Šenova a Šumbarku koncem 40. let a v roce 1949 bylo hotovo prvních 96 bytů. Od roku 1952 se těžiště výstavby přesunulo do Dolních Bludovic, kde vzniklo jádro budoucího města, a do roku 1953 bylo postaveno celkem 1 715 bytů³. V prosinci 1953 se otevřelo hornické učiliště Pavky Korčagina, ve kterém dnes sídlí magistrát⁹.

Stavba ležela na rozhraní tří okresů a jednotlivé části sídliště spravovaly Šenov, Šumbark a Dolní Bludovice. Samostatné město proto vzniklo k 4. prosinci 1955 odloučením 230 hektarů z Dolních Bludovic, 61 ze Šenova a 53 ze Šumbarku. Zakládací listinu převzalo 18. prosince v kině Radost. Na začátku roku 1956 mělo 16 640 obyvatel³.

Jméno vzešlo z veřejné soutěže, do které lidé poslali 2 350 návrhů². Byly mezi nimi Bezručov, Čurdov, Faratín, Lidobudovatelov, Budosociokolektivov, Rudohvězdov, Gottwaldův Horníkov, Zápotockýgrad, Všemírov, Šťastnov nebo Stalin³. Komise na první místo postavila Šachtín, na druhé Havířov a na třetí Cingrov. Ministerstvo vnitra ale dalo přednost Havířovu a rada krajského národního výboru jméno potvrdila 27. září 1955². Havíř je česky horník, polsky se město jmenuje Hawierzów.

Znak navrhl heraldik Jiří Louda. Rada městského národního výboru ho schválila 1. listopadu 1967, komise pro městské znaky při Archivní správě 18. prosince 1969. Půlkruhový štít je třikrát vlnitě dělen na modré a stříbrné pruhy. V modré hlavě štítu je zlatá růže mezi dvěma páry zkřížených zlatých hornických kladívek¹⁰. Louda v roce 1992 navrhl i současnou podobu státního znaku České republiky¹¹.

Sorela

Jádro města z 50. let je postavené ve stylu socialistického realismu, kterému se zkráceně říká sorela. Architekti podle webu města nechtěli stavět v „buržoazním“ předválečném stylu a inspirovali se českou renesancí. Proto mají domy římsy, štíty, čučky a sgrafita⁵. Na mnoha fasádách jsou výjevy dělníků a rolníků s pracovními nástroji.

Nejtypičtější stavbou havířovské sorely je bývalé kino Radost. Architekt Vladimír Meduna na něm použil prvky jihočeské renesance inspirované Telčí, Pískem a Českými Budějovicemi⁵. Kino se otevřelo 8. dubna 1956³ a promítalo se v něm do 90. let. Budova je od roku 2003 kulturní památkou a po rekonstrukci v ní sídlí kulturní dům s galerií, kavárnou a sálem⁶.

Hlavní osou města se stala Hlavní třída, na které se v roce 1961 otevřel Kulturní dům Petra Bezruče⁵. Radnice na náměstí Republiky ani divadlo nakonec nevznikly⁸ a magistrát zůstal v bývalém učilišti. Nejstarší část města je od roku 1992 chráněna jako ochranné pásmo obytného souboru z 50. let¹², nazvané Sorela. Sahá od lesoparku Stromovka po meandry Lučiny a od zámku a kostela svaté Anny po kino Centrum. Město ji hodnotí jako soubor „mnohem lidštější než pozdější panelová výstavba“⁵.

Město roste

V roce 1960 byly k Havířovu připojeny Šumbark, Dolní Bludovice, Životice a Dolní Suchá. Od roku 1962 se stavělo z panelů a ve druhé polovině 60. a v 70. letech vyrostlo sídliště Podlesí. V roce 1970 mělo město přes 81 tisíc obyvatel a 24 465 bytů³. Největší rozlohu, 41,95 km², mělo v polovině 70. let po připojení Dolních Datyní a Horní Suché. Horní Suchá se v roce 1990 znovu osamostatnila³. Nejvíc lidí měl Havířov v polovině 80. let, přes 92 tisíc stálých obyvatel³. Od té doby počet klesá a na začátku roku 2026 žilo ve městě kolem 67 tisíc lidí¹.

V roce 1969 bylo dokončeno nové železniční nádraží v takzvaném bruselském stylu, který navazoval na úspěch československého pavilonu na výstavě Expo 58 v Bruselu. Budovu navrhl architekt Josef Hrejsemnou a západní stěnu haly zdobí rozměrná skleněná mozaika podle předlohy Vladimíra Kopeckého¹³. Od roku 2011 prosazovaly České dráhy s městem demolici budovy a stavbu menšího terminálu¹³. Proti se postavili architekti a místní obyvatelé¹⁴. Budova zůstala a rekonstrukce výpravní budovy skončila v roce 2022³.

Důl Dukla

Havířov byl od začátku hlavně obytným městem a značná část lidí dojížděla za prací do dolů a hutí v okolí³. Na dnešním území města ležel jediný důl, v Dolní Suché. Jeho jáma nesla jméno císaře Františka Josefa I.¹², po vzniku Československa se důl jmenoval Důl Suchá a v roce 1949 byl přejmenován na Důl Dukla. Jeho historie trvala od roku 1907 do roku 2007³.

Sedmého července 1961 vypukl v dole požár, při kterém zahynulo 108 horníků³. Vznikl u pohonné stanice pásového dopravníku, který se nejspíš náhodou spustil a běžel naprázdno¹⁵¹⁶. Pracovníci ucítili zápach pálící se pryže, hlášení ale k dispečerovi došlo se zpožděním a lidé z ohroženého úseku nebyli včas odvoláni. V postiženém úseku tehdy pracovalo 338 lidí¹⁶. Horníci se udusili nebo otrávili zplodinami požáru¹⁵. V roce 2018 zpracoval tragédii režisér David Ondříček v televizním filmu Dukla 61¹⁷.

Těžba poznamenala hlavně Suchou. Evangelický kostel v Prostřední Suché, přestavěný v roce 1937 ze starší kaple, poklesl i s hřbitovem a okolním terénem o víc než 17 metrů⁴. Poslední vozík uhlí vyjel z Dukly 10. ledna 2007⁹. O rok později, 19. června 2008, odstřelili téměř stometrovou skipovou těžní věž¹⁸ z roku 1983. Podle vedoucího odstřelu šlo o první odstřel stavby tohoto typu v Česku¹⁹. Koupelny, kompresorovna a dílny z areálu jámy byly od roku 1997 chráněny jako kulturní památka, ochrana ale v letech 2009 a 2014 skončila²⁰.

Válka a Životice

Po rozpadu Rakouska-Uherska se o Těšínsko přely Československo a Polsko. Při rozdělení území v roce 1920 připadly všechny obce dnešního Havířova Československu. V říjnu 1938 obsadilo československou část Těšínska Polsko a po začátku druhé světové války se území stalo součástí Německé říše. Čtvrtého srpna 1944 došlo v životickém hostinci k přestřelce mezi partyzány a gestapem. Zahynuli při ní tři příslušníci těšínského gestapa²¹, hostinský a jeden partyzán. Jako odvetu obklíčili Němci 6. srpna ráno Životice a zastřelili 36 mužů ze Životic, Horní a Dolní Suché, Dolních Bludovic a Dolního Těrlicka²¹. Byli mezi nimi Poláci i Češi. Dalších 31 lidí odvlekli do koncentračních táborů a vrátili se jen čtyři²². Po válce se Životicím začalo říkat „slezské Lidice“²¹.

Oběti připomíná památník s dvoumetrovou sochou matky s dítětem v náručí, skloněné nad zabitým mužem. Vytvořil ji karvinský sochař Franciszek Świder a odhalena byla v roce 1949. V roce 1984 přibyla vedle památníku muzejní budova s expozicí Muzea Těšínska o okupaci a odboji na Těšínsku⁵. Památník je národní kulturní památkou¹². Na hřbitově v Prostřední Suché je hromadný hrob 42 rudoarmějců, válečných zajatců zastřelených v dole František, s pomníkem z roku 1949⁶.

Havířov dnes

Hned vedle centra teče Lučina v údolí asi 40 metrů pod ulicí Na Nábřeží. Zhruba 2,5 km dlouhý neregulovaný úsek s desítkami meandrů, mokřady a lužními porosty je na ploše 40,7 hektaru chráněn jako přírodní památka Meandry Lučiny³, vyhlášená na začátku 90. let. Řeka tu volně mění tvar i polohu svých zákrutů⁵.

Havířov se od vzniku prezentuje jako město zeleně. Roste v něm 18 památných stromů. Většinou jde o lípy, jasany a jírovec, které kdysi lemovaly Císařskou cestu, a nejvíc jich zbylo v ulici Elišky Krásnohorské. V roce 2009 získalo město titul Město stromů a o rok později stříbrnou plaketu v soutěži Entente Florale Europe³. Květinový průvod Havířov v květech poprvé projel městem 9. září 1973⁹ a v roce 2009 byl po letech obnoven. Havířovské slavnosti navštívilo v roce 2024 rekordních 45 tisíc lidí³.

Ve Víceúčelové hale v Podlesí, otevřené v listopadu 1968, hraje hokejový klub AZ Havířov. Dne 24. dubna 1984 v ní vystoupil Elton John⁹. V roce 1993 vznikla v Havířově kapela Kryštof²³. Mezi havířovské rodáky patří hokejista David Pastrňák, atlet Pavel Maslák, stolní tenista Petr Korbel, vzpěrač Ota Zaremba nebo modelka Simona Krainová.