Karviná: knížecí Fryštát, zaniklá Karvinná a lázně na Olši

Město na Olši a na hranici

Karviná patří do Moravskoslezského kraje a leží na území historického Těšínského Slezska. Polovinu hranice městského území tvoří státní hranice s Polskem. Městem protéká Olše, která pramení u polské Istebné ve Slezských Beskydech a u Bohumína se vlévá do Odry. Od Těšína ke Karviné tvoří česko-polskou hranici, v Karviné-Ráji se od ní odděluje. Město zabírá 57,52 km² a jeho nejvyšším bodem je Rájský kopec (306,9 m) s výhledem do Beskyd. Člení se na devět místních částí: Fryštát, Doly, Lázně Darkov, Ráj, Staré Město, Nové Město, Mizerov, Hranice a Louky.

Polsky se město jmenuje Karwina, německy Karwin a jméno se odvozuje od staropolského slova karw. Na počátku 20. století se psalo Karvinná se dvěma n. Za první písemnou zprávu o svém území považuje město listinu opolského knížete Vladislava z roku 1268¹ a ten rok slaví jako rok založení². Znak převzala Karviná od Fryštátu: podle nejstarší městské pečeti z roku 1529 nese v modrém poli polovinu zlaté orlice a ve stříbrném polovinu zeleného lipového trojlistu³. Pověst ho vysvětluje tím, že orlice prý knížeti ukázala, kam má město přenést.

Knížecí Fryštát

Původní osada ležela níž u Olše, v dnešním Starém Městě. Kvůli častým povodním vzniklo o několik kilometrů dál nové centrum Fryštát, německy Freistadt, tedy „svobodné město“. Stalo se tak na přelomu 13. a 14. století⁴ v Těšínském knížectví, kde vládla těšínská větev Piastovců. Fryštát byl po Těšíně druhým nejstarším městem knížectví a ležel na obchodní cestě z Uher do Slezska a k Baltu. Roku 1327 složil kníže Kazimír I. lenní slib českému králi Janu Lucemburskému a knížectví se stalo lénem Koruny české.

Zámek stojí na místě středověkého knížecího sídla Piastovců. Po velkém požáru v dubnu 1511 ho kníže Kazimír II. nechal obnovit renesančně. Roku 1543 se tu zastavila Alžběta Habsburská, dcera Ferdinanda I., na cestě do Krakova ke sňatku se Zikmundem II. Augustem. Posledním fryštátským Piastovcem byl kníže Fridrich Kazimír, po jeho smrti se Fryštát od knížectví natrvalo oddělil a roku 1572 ho koupil Václav Cigán ze Slupska. V letech 1749–1792 patřil irskému hraběcímu rodu Taaffů⁵.

Roku 1792 koupili Fryštát hrabata Larisch-Mönnichové⁵. Usadili se na zámku a dali mu dnešní empírovou podobu. Po roce 1945 zámek využívaly Ostravsko-karvinské doly a později městský národní výbor, veřejnosti se otevřel v roce 1997. U hlavního vchodu stojí dva barokní pískovcoví Herkulové z roku 1682, přenesení v roce 1971 od zámku v Ráji; lidová tradice je spojuje se zbojníky Jurášem a Ondrášem. Nadzemní chodbou je se zámkem spojen Lottyhaus na náměstí; sídlí v něm pobočka Národní galerie v Praze.

Náměstí, radnice a kostely

Historické jádro Fryštátu je od roku 1992 městskou památkovou zónou. Uprostřed Masarykova náměstí stojí pětimetrová litinová kašna z roku 1900 podle návrhu vídeňské firmy Georga Wirtha⁶. Zdobí ji delfíni a čtyři sošky dětí představující roční období. Stará radnice dostala dnešní empírovou podobu při přestavbě v letech 1836–1837, věž je renesanční. Ve štítu je polychromovaný znak s letopočtem 1605 a na rohu visí kovaný řetěz, který sloužil jako pranýř.

Za nejstarší stavební památku Karviné se považuje gotický kostel Povýšení svatého Kříže, původně zasvěcený Panně Marii⁴. Zděná věž vznikla po požáru roku 1511, Moravská kaple přibyla v letech 1611–1617, kdy byl kostel evangelický, a je v ní renesanční náhrobek Václava Cigána ze Slupska. Před výmalbou v roce 2011 tu objevili gotické malby, zřejmě z 15. století⁴, se scénami ze života svaté Barbory a svaté Kateřiny. Se zámkem kostel spojuje krytá chodba z roku 1792.

Podle pověsti měl zdejší zvon nejkrásnější hlas ve Slezsku. Těšínská kněžna ho chtěla koupit a radní žádali tolik dukátů, kolik by jich vysázela po cestě z Těšína do Fryštátu. Kněžna souhlasila, ale zvon se přes noc vrátil. Nechala ho tedy Fryštátu a vymínila si jen, aby okna věže směrem k Těšínu zazdili. Hrabě Mikuláš Taaffe dal postavit sochu svatého Patrika, patrona Irska; Fryštát tak patří k nemnoha místům v Česku, kde má úcta k tomuto světci tradici⁷. Za Taaffů vznikl roku 1774 i kostel svatého Marka; cibulovitou střechu dostala jeho věž při obnově po požáru v roce 1823.

Zámecký park a rybníky

Za zámkem se rozkládá park Boženy Němcové, založený v roce 1804 jako krajinářský park v anglickém stylu. S rozlohou 36 hektarů je největším parkem v Karviné a od roku 1992 je kulturní památkou⁸. Roku 1877 se v jeho oboře konal hon za účasti korunního prince Rudolfa. Je tu daňčí obora, jezero, letní kino a Larischův altán ze sloupů původní hrobky Larischů u zbořeného zámku Solca. Parkem protéká Mlýnka, uměle vybudovaný mlýnský náhon. Na něm stojí i Janečkův mlýn, dnes sídlo Slezského vzdělávacího centra; kulturní památkou není.

Ve Starém Městě jsou v Olšinách rybníky Lipový, Dubový a Olšový. Založil je kníže Kazimír II. na přelomu 15. a 16. století a dnes jsou významnou ptačí rezervací. Nedaleko stojí hospodářský dvůr Olšiny, který v 18. století vybudovali Taaffové. Dnes slouží jako hotel, jízdárna a restaurace. Samo Staré Město, kde leželo původní sídlo, se roku 1447 připomíná jako Starý Fryštát.

Uhlí a hrabata Larischové

Larischové drželi karvinské panství od 16. století⁹. Roku 1776 bylo u Karviné objeveno černé uhlí¹⁰ a první dobývání mělo podobu mělkých výkopů. Tehdejší Karvín, dnešní Doly, byl ještě na začátku 19. století zemědělskou obcí známou chovem ovcí. Po roce 1850 ale Larisch-Mönnichové a další majitelé začali těžit v hlubinných dolech a z vesnice se stalo hornické a průmyslové město.

Rod na uhlí zbohatl. Jan Larisch-Mönnich byl v letech 1865–1867 rakouským ministrem financí. Jindřich Larisch-Mönnich byl zemským hejtmanem ve Slezsku⁹. Roku 1873 vzniklo nové sídlo rodu v Karviné, zámek Solca, a na počátku 20. století k Larischům jezdili hosté jako císař František Josef I. nebo německý císař Vilém II.¹⁰ V roce 1945 byl majetek Larischů v Československu zestátněn⁹.

Důl Gabriela, založený roku 1854, dostal jméno po hraběnce Gabriele Žerotínové. Uzavřen byl v roce 2004 a je kulturní památkou. V dubnu 1924 tu po požáru a výbuchu zahynulo 15 horníků¹¹. Na dole Barbora, původně Austria, zahynulo 18. října 1990 při výbuchu metanu 30 horníků¹². Poslední vozík uhlí z Barbory vyjel v prosinci 2002 a obě těžní věže zůstaly stát. Z dolu Jindřich zbyl jen komín. Na skupinovém dole ČSA skončila těžba v únoru 2021.

Zaniklá Karvinná a Šikmý kostel

Těžba měla i odvrácenou stranu. Kvůli ní zaniklo původní hornické město Karvinná, na jehož místě jsou dnes Doly. Ve 30. letech 20. století se začalo propadat území a praskat domy, v 50. letech přišlo bourání. V roce 1953 zbořili zámek Solca¹⁰, v roce 1960 novorenesanční kostel svatého Jindřicha, který pojal 4 000 věřících¹³. Na jeho místě stojí od roku 2023 kříž a půdorys kostela vyznačuje vysazený ptačí zob. Při sčítání v roce 2021 měly Doly už jen 20 obyvatel¹⁴. Těžba zničila i většinu Louk a Darkova.

Z původní Karvinné zůstal barokní kostel svatého Petra z Alkantary z 18. století, známý jako Šikmý kostel. Od roku 1854 se pod ním vytěžilo 27 slojí a kostel se naklonil o 6,8° k jihu¹⁵. Na začátku 90. let mu hrozilo zřícení. Na kostel byl vydán i demoliční výměr, jeho zrušení ale dosáhl duchovní správce Ernest Dostal. V letech 1994–1995 prošel generální opravou a statickým zajištěním. V České knize rekordů a kuriozit je zapsán jako nejšikmější kostel v Česku¹⁵.

Uvnitř se dochovala kamenná středověká křtitelnice. V roce 2012 dostal kostel dva nové bronzové zvony a větší z nich je zasvěcen svatému Jindřichovi na památku zbořeného kostela. Příběh zaniklého města zpracovala Karin Lednická v románu Šikmý kostel. První díl vyšel v roce 2020, druhý v roce 2021 a třetí v roce 2024. Už v roce 2018 měl v kině Centrum premiéru dokument O zaniklé Karvinné.

Lázně Darkov

Roku 1862 hledal baron Jiří IV. Bees z Chrostiny na svých pozemcích mezi Darkovem a Stonavou uhlí. Místo něj navrtal pramen slané vody, jodobromové solanky. Fryštátský lékař Fiedler vodu ohříval a koupal v ní pacienty v dřevěných vanách. Roku 1866 povolila zemská vláda v Opavě zřízení lázní s názvem Lázeňské místo Ráj¹⁶. Vídeňský profesor Redtenbacher zjistil, že solanka obsahuje víc jódu a bromu než tehdy nejproslulejší prameny v hornorakouském Hallu¹⁶. Lázně vlastnil nebo provozoval rod Larisch-Mönnichů.

Lázeňský park založili v roce 1895 s původními porosty a stromy dovezenými z Beskyd. V letech 1900–1901 v něm vyrostl Společenský dům podle projektu vídeňského architekta Korna a v roce 1902 kaple svaté Anny, kterou postavil lázeňský lékař Vilhelm Degré s manželkou Annou Marií. Park se Společenským domem, sanatoriem a kaplí je od roku 1992 kulturní památkou. Dnes se tu léčí poruchy pohybového ústrojí, neurologické potíže a stavy po úrazech a operacích¹⁷. Nařízení vlády č. 262/2025 Sb. stanovilo lázeňské místo Karviná, jehož součástí je Darkov¹⁸.

Přes Olši vede v Darkově železobetonový obloukový most Sokolovských hrdinů z let 1922–1925 podle projektu vídeňského inženýra Franze Rabeho. Mostovka visí na dvou obloucích a most má novobarokní prvky; je kulturní památkou. Při opravě v letech 2003–2004 ho zvedli o dva metry¹⁹ a od té doby slouží jen chodcům a cyklistům. V roce 2014 ho Česká národní banka vyobrazila na zlaté minci z edice Mosty České republiky²⁰.

Dvacáté století

Po rozpadu Rakouska-Uherska se Československo a Polsko přely o Těšínsko. Roku 1920 bylo území rozděleno a Karviná připadla Československu. V říjnu 1938 obsadila území dnešní Karviné polská vojska a po porážce Polska v roce 1939 připadla oblast nacistickému Německu. Karviná byla osvobozena 3. května 1945; od 1. do 3. května se bojovalo u vodárenské věže v Hranicích, která za války sloužila jako pozorovatelna. Věž z roku 1930 je vysoká 39,4 metru²¹, provoz skončil v roce 1972 a v letech 2011–2017 byla přestavěna na bytový dům²².

V roce 1946 zahájil předseda vlády Klement Gottwald slavnostním výkopem stavbu nového města v dnešní části Nové Město. Na přelomu let 1948 a 1949 se Fryštát, Karvinná, Darkov, Ráj a Staré Město spojily v jedno město s názvem Karviná¹⁰. Centrem se stal Fryštát, zatímco původní Karvinná se stala okrajovou částí Doly. Pozdější zástavba vznikala v bruselském stylu a hlavní osou se stala třída 17. listopadu, kterou dnes z velké části lemuje sakurová alej.

V 50. a 60. letech vyrostla sídliště v Ráji a na Mizerově, kde dnes žije přibližně polovina obyvatel města¹⁴. Mezi lety 1950 a 1970 se počet obyvatel zvýšil z 38 465 na 78 546²³, přičemž Doly se vylidňovaly. Tramvaj, která od roku 1912 jezdila na fryštátské náměstí, kvůli poddolování zrušili na začátku 60. let a v roce 1963 otevřeli nové hlavní nádraží blíže centru.

Karviná dnes

Karviná je statutárním městem od roku 2002¹. V roce 1990 tu začala výuka na Obchodně podnikatelské fakultě, tehdy součásti Masarykovy univerzity, a od roku 1991 patří fakulta ke Slezské univerzitě v Opavě. Žije tu významná slovenská a polská menšina²⁴: při sčítání v roce 2021 se k polské národnosti přihlásilo 2 456 a ke slovenské 2 137 obyvatel¹⁴. Město zřizuje i základní a mateřskou školu s polským jazykem vyučovacím²⁵. Narodil se tu polský spisovatel Gustaw Morcinek, autor děl z hornického prostředí, i topmodelka Petra Němcová.

Po roce 2000 vznikla ve Starém Městě průmyslová zóna Nové Pole, kde mají výrobní haly například Shimano, Sejong, Gates a Mölnlycke Health Care. Sportovní chloubou města je házená: klub HCB Karviná, založený v roce 1955, vyhrál v sezónách 2003/04 až 2009/10 sedm titulů za sebou²⁶. V roce 1968 se tu hrálo první házenkářské utkání výběru světa proti reprezentaci ČSSR²⁷. Fotbalisté MFK Karviná hrají na Městském stadionu v Ráji.