Daliborka představuje zajímavý příklad pozdně gotické vojenské architektury. Jde o válcovou pevnostní věž, kterou dal postavit roku 1496 Vladislav Jagellonský stavitelem Benediktem Riedem (Rejtem). Věž je součástí severního opevnění Pražského hradu a stojí na jeho východním konci, přímo u Zlaté uličky. Ze tří válcových věží opevnění je Daliborka nejznámější – přispěly k tomu jednak pověsti spojené s jejím vězeňským účelem, jednak slavná opereta Bedřicha Smetany Dalibor.

Stavba vynikne svou charakteristickou kruhovou konstrukcí a neobvykle silnými zdmi měřícími dva metry. Na východní straně věže se zachoval štít s monogramem W (Wladislaus s korunou) a letopočtem 1496, jímž byla staví ověřena. Původní budova byla o dvě patra vyšší – její horní část vyhořela a nebyla již nikdy dobudována do původní výše. Právě tato tloušťka a hloubka zdí predestinovala Daliborku k fungování jako nedobytného vězení.

Věž sloužila jako žalář s dvoupatrovou strukturou. Vězni mohli být umístěni do horního patra o průměru sedmi metrů, kde byla prostora rozdělena přepážkami na jednotlivé cely. Nejhorší odsouzenci skončili v dolní části – v takzvaném „džbánu", vyhloubeném šest metrů pod podlahou. Prvním věznědm byl Dalibor z Kozojed, podle nějž věž nese jméno. Ze známějších zajatců zde byl držen mecenáš František Antonín Sporck, který strávil patnáct týdnů za své dluždy a byl osvobozen až zásahem císaře Karla VI. Po stavovském odboji v roce 1547 věž obsadily pražské měšťany, v pobělohorské době se stala těžkým vězením pro účastníky revolty. Archeologický průzkum odkryl v kanálu vedoucím k Jelenímu příkopu zbytky lidské kostry – vězeň se pokusil uniknout, ale zmarl během cesty, než dosáhl svobody.

Věž vyhořela roku 1781. Při opravách o rok později byla snížena o jedno patro. Přestala sloužit jako vězení a roku 1883 byla otevřena veřejnosti, kde zůstává přístupná dodnes.