Příběh: Kostel svatého Prokopa s farou
Když se mu v ruce rozpadlo jméno
Kostelní dveře se za ním zavřely s takovým praskotem, že se zdálo, jako by někdo uvnitř zadržel dech. Jméno, které držel v dlaních, se roztříštilo na prach, který mu spadal mezi prsty jako popel. *Jitka.* To bylo poslední, co mu zbylo z ní. A teď ani to nebylo jeho.
Před ním stál románský portál, jehož pískovcové tváře se zdály sledovat každý jeho krok od návsi. Vzduch voněl vlhkými kameny a něčím starším, jako by se z nich vytrácely stovky let modliteb. Zvonice nad ním zaskřípala, i když vítr byl klidný. *Znovu to slyšíš,* pomyslel si, *ale nikdo jiný ne.*
Přesahoval prsty po zdi, hledaje oporu. Včera ještě stál na trhu s kožešinami, dnes tu byl s prázdnými rukávy a prázdnou hlavou. Farář mu řekl, že tělo našli u rybníka, ale srdce mu říkalo, že to nemůže být pravda. *Kdo by ji zabil? Kdo by vzal její jméno i s jejím tělem?*
Ruka se mu dotkla studené opuky portálu. Vtom si všiml něčeho, co tam předtím nebylo: malý výklenek, ukrytý za stvoly sloupů, kde svítila svíčka. Nikdo ji nechal hořet. Nikdo kromě někoho, kdo věděl, že sem přijde.
Plamen kolísal, jako by ho někdo tahal za niti. A pak se zdálo, že se mu v hloubi kostela ozvalo něco, co nebylo zvukem: *Hledáš ji v mrtvých, ale ona je zde.*
Zvedl hlavu. V lodi, kde se šero stálo jako mlha, stála postava v bílém rouchu. Nebyla to žádná socha – pohybovala se, i když stín na zdi zůstal nehybný. Rty se jí pohnuly, ale žádný zvuk nepronikl přes kamenné stěny.
„Kdo jsi?“ zeptal se, i když věděl, že odpověď nebude mít.
Postava se otočila. Na tváři měla rysy, které poznal: Jitčina úsměv, který už nikdy neuvidí. Ale pak se rysy rozplynuly, jako by je někdo setřel prstem po vodě. Zůstala jen bílá plachta, která se rozpadala na prach.
Dveře se otevřely samy od sebe. Venku ho čekal farář s klíčem a otázkou v očích: „Pane Vaňku, co tu děláte? Mše začíná za chvíli.“ Ale Vašek už neposlouchal. Ve dlaních měl jen malý kousek papíru, na kterém bylo napsáno jedno slovo: *Záboří.*
Něco ho vedlo k severní stěně, k místu, kde měl být presbytář. Tam, kde nikdo jiný nehledal. Když se dotkl kamene, ucítil, jak se mu do prstů vryje něco tvrdého. Vytrhl zdi malou pískovcovou destičku – a na ní bylo vyryto jméno. *Jitka.* Pod ním datum: *12. září 1243.*
Zvonice nad ním zaskřípala znovu. Tentokrát to nebylo vítr.
Vašek se posadil na prach, který mu spadal mezi prsty. Někde v hloubi kostela se svíčka zhasla. Ale on už věděl: nehledal ji mezi mrtvými. Hledal ji mezi těmi, kteří nikdy nezemřeli.