Příběh: Břevnovský klášter

Když se mu z ruky vytrhla svíčka

Ruka mu klouzala po vlhkém kamenném sloupku, prsty se mu zvedaly jako mrtvé, a pak se svíčka s trhnutím vynořila z jeho úchopu a padala, padala, až se rozbila o dlažbu u nohou svatého Vojtěcha. Vzduch se náhle naplnil ostrým zápachem vosku a něčím jiným – jako by se vzduch roztrhl a propustil něco, co tam předtím nebylo. *Vůně bylin*, taková, jakou pamatoval z dětství, když matka rozkládala svazky na prahu chalupy. Ale tady, v temnotě krypty, to nemohlo být.

„Blazenej, co to děláš?“ sykl za ním hlas, hluboký a suchý jako sušené listí. *Radoboj*. Jeho jméno mu samo v hlavě znělo cizí, jako by ho někdo jiný vykřikl. Otočil se, ale nikdo tam nestál. Jen stíny, které se táhly od sloupu k sloupu jako černé žíly.

„Slyšíš mě, Radoboje?“ tentokrát to znělo jako šepot vítru pod zemí.

On se sklonil, aby zhasil plameny, které se rozléhaly po dlaždicích, a teprve tehdy si všiml toho, co bylo pod nimi. Nečistoty, stopa něčeho, co sem nemělo patřit – čerstvá, jako by ji zanechal právě on. Ale *on* tu byl sám. Nebo snad ne?

„Ty jsi tu už dříve,“ pronesl nahlas, i když věděl, že odpovědi nečeká. „Vím, že jsi tu.“

Vtom se mu do očí vrátil obraz: on sám, jak stojí před oltářem v bazilice, jak mu kněz vtiskuje do dlaně kříž a šeptá mu slova, která nesrozumí. *Zradil jsem*. Ale koho? A proč? Paměť se mu rozplynula jako mlha nad potokem Brusnicí, jenom tu byla ta vůně bylin a tma, která se zdála *hlubší*, než jaká mohla být.

Když se vzpamatoval, svíčka už hořela znovu. Ale tentokrát ne v jeho ruce – plamen se vznášel nad dlažbou, jako by ho nesla neviditelná ruka. A pod ním, v temnotě, se zdálo, že se něco *pohybuje*.

„Jsi tu proto, abys viděl,“ ozvalo se. „Protože ještě není pozdě.“

Radoboj se nepohnul. Srdce mu bušilo tak, že cítí, jak mu vibruje v krku, a přitom mu bylo zima, i když se potil. Vzpomněl si na to, jak před týdnem přišel do kláštera, jak mu opat vyčetl, že zabil muže při hádce o pozemky, a jak mu pak v noci přišlo, že slyší v kryptě šepot. Teď už věděl, že to nebyla halucinace.

„Co mám dělat?“ zeptal se, i když se bál odpovědi.

Plamen se naklonil, jako by se usmíval. „Vstaň. A jdi.“

Když se Radoboj vyprostil z kolen, uviděl na zdi za oltářem něco, co tam předtím nebylo. Malý výřez v kamene, který vypadal jako dveře. A za nimi – světlo, které se neodráželo od žádného zdroje.

Věděl, že by měl utéct. Ale když se jeho prsty dotkly chladného kamene, už se nemohl odtrhnout.

Za dveřmi nebylo nic. Jen prázdno. A na dlaždicích před ním leželo něco, co vypadalo jako jeho vlastní stín – ale ten byl *živý*. A když se Radoboj sklonil, aby ho zvedl, uslyšel ten samý hlas, tentokrát z jeho úst:

„Nyní jsi na řadě ty.“