Příběh: Kleisslova vila / lusthaus
„Kde jste to schoval, vy starý blázne!“ vykřikl Antonín a s verví tasil těžké dubové dveře vily, až se v celém domě otřásly skleněné stínidla lamp. Vzduchem se rozlinula hustá vůně starého papíru, včelího vosku asomething sladkého, co připomínalo zralé hrušky z okolní zahrady.
Jan Kleissl jen tiše seděl v křesle, zabořený do stínů svého obývacího pokoje. Jeho oči, obalené vrásčkami desetiletí obchodního boje, se nepohnuly. Díval se kudyto skrz stěny, jako by sledoval vlak, který už dávno odjezdil z nádraží, přestože v domě žádné koleje nekončily. Právě tento podivný vzhled vily, s jejími přísnými liniemi připomínajícími dopravní stavby, Antonína vždycky znervózňoval. Bylo to, jako by Jan žil v místě, které sloužilo pouze k odchodu, nikoliv k přibývání.
„Ten seznam není pro vaše oči, Antoníni,“ odpověděl Jan tichým, chraplavým hlasem. „Některé cesty nevedou do měst, ale do ticha.“
Antonín neposlechl. Rozběhl se k dvouramennému schodišti, které spojovalo vnitřek domu s dvorem, a začal zběsile prohledávat šuplíky v předsíni. Jeho boty hlasitě klapaly o vyleštěné podlahy. V hlavě měl jen jednu věc: seznam jmen a částek, který Jan předtím zmínil. Šlo o něco mnohem víc než o peníze. Šlo o tajemství, které Jan dopřával pouze vybraným lidem z okolních dělnických domků, těm, kteří v noci v tichosti přicházeli k bráně vily.
Vyběhl ven na dřevěnou terasu. Chladný vzduch mu prudce zasáhl plíce. Pohled mu sklouznul k západnímu cípu zahrady, kde v šeru stál dvoupatrový altán. Právě tam, v tom dřevěném koutě, Jan trávil nejvíce času. Antonín cítil, jak mu pod prsty pulzuje krev. Vběhl do altánu, kde bylo ticho tak hnusné, až mu znělo v uších.
Na malém stolku ležela otevřená kniha a vedle ní jeden jediný klíč z matné oceli. Žádný seznam. Žádné zlato. Jen ten klíč a lístek s jedním slovem, které nešlo přečíst, protože bylo napsáno v písmu, které Antonín nikdy nevíděl. Písmo připomínalo spíše mapu hvězd než lidskou řeč.
„Co je to za šílenství?“ zařval Antonín do prázdnoty zahrady.
V tu chvíli se z vily ozval zvuk. Nebyl to křik ani dopad předmětu. Byl to jasný, kovový zvuk nádražního zvonku, který oznámil odjezd vlaku. Antonín ztuhl. Vily byla obklopena domy a zahradami, nikde v blízkosti nebyla žádná kolejnice, žádná lokomotiva. Přesto zvuk přišel přímo z hloubky domu, z místa, kde Jan seděl v křesle.
Když Antonín vběhl zpět do obývacího pokoje, našel tam jen prázdné křeslo. Jan Kleissl zmizel. Dveře byly stále zavřené, okna zamčené zevnitř. V pokoji však zůstal viset podivný mrazivý proud vzduchu, jako by někde v místnosti zůstala otevřená brána do zimní noci, přestože za okny vládlo letní horko.
Na zemi, přesně tam, kde Jan seděl, ležel malý kousek bílého papíru. Antonín ho zvedl s třesoucí se rukou. Nebyl na něm žádný text, pouze precizně nakreslený půdorys vily s jedním červeným křížkem umístěným v místě, kde dnes stojí jedna z hospodářských budov. Křížek byl doprovázen poznámkou, že pravda neleží v tom, co vidíme, ale v tom, co jsme zapomněli hledat.
Antonín strávil zbytek svého života hledáním tajného prostoru v té pravé budově. Vyrýval podlahy, rozbíjel zdi a hloubal v základech, ale nenašel nic než prach a staré kameny. Lidé z okolí ho považovali za blázna, který přišel o rozum v hůře té podivné vily, která vypadala jako nádraží, ze kterého nikdo nikdy neodjezdí.
Klíč z altánu však zůstal v jeho kapse. A občas, když je noc tichá a vítr fouká ze západu, z prázdných chodeb vily stále zazní ten samý kovový zvonek, jako by Jan Kleissl stále čekal, až někdo konečně najde cestu k onomu červenému křížku.
Kdo dnes přejde po starých schodech vily, možná pocítí ten samý chlad v zátylku a uvědomí si, že některé dveře zůstaly otevřené jen pro ty, kteří vědí, kam jít.