Příběh: kostel svatého Martina ve zdi
Krev na dlaních byla lepkavá a studená, když se Radovan s rozvráceným dýcháním vrhl do stínu tlustých kamenných zdí. V uších mu stále zněl křik zrady a tichý žuchot těla, které dopadlo na blátivou zem v osadě Újezd. V ruce svíral těžký nůž, jehož čepel v šeru jen matně odleskávala. Nehledal útočiště, hledal místo, kde by mohl zmizet, kde by ho pohltila tma nebo hrob.
Vrazil do otevřených dveří nově zvednutého chrámu. Vzduch uvnitř voněl po čerstvé vápně, vlhkém kameni a zbytcích včerejšího vonného dýmu. Bylo zde ticho tak hluboké, že slyšel vlastní zběsilé tlukotí srdce, které mu bušilo do krku jako uvězněný pták. Radovan se opřel o chladnou stěnu, která byla tak masivní, že se zdála být součástí samotné země.
Klesl na kolena. Ne z pokory, ale proto, že ho už nenudily nohy. Pohled mu sklouzl k nástěnným malbám, které se v polomraku zdály hýbat. Barvy byly syté, hluboké, jako by do nich malíř vložil kousek vlastní duše. V tom momentě se mu před očima msly tváře těch, které zradil pro hrst stříbrných mincí a slib vyššího postavení u knížete.
Zatnul zuby a zavřel oči, aby ty obrazy smazal. V tu chvíli však pocítil na čele něco neznámého. Byl to jemný, teplý proud vzduchu, přestože v chrámu nebyl žádný průvan. Pak přišel zvuk. Nebyl to hlas, spíše tiché šumění, jako když vítr prolétá vysokou trávou na louce, nebo když tisíce lidí šeptají stejné slovo najednou.
Radovan otevřel oči a vyhrkl tiché přísahové slovo. Přímo před ním, v prostoru, kde byla jen prázdná dlažba, se rozlilo světlo. Nebylo to světlo svíčky ani slunce pronikající úzkými okny. Byl to čistý, bílý zářivý bod, který se pomalu rozšiřoval a osvětloval hrubé kvádry podlahy. Světlo neoslepovalo, ale proníkalo mu skrz kůži až do morku kostí.
V tom záři spatřil svou vlastní ruku. Krev na prstech začala mizet. Ne splavovala, ale prostě vyprchávala do vzduchu jako mlha, až zbyla jen čistá kůže. Radovan ztuhl. Zkusil se pohnout, ale tělo mu neposlechlo. V tu chvíli se šumění změnilo v jasné, hluboké tónu, který mu v hrudi vyvolal pocit nesnesitelného tíhnutí. Nebyl to hněv, byla to smutná lítost, která ho přiměla do sebe zakňourat a schoulit se do klubíčku.
Hlas, který v něm zazněl, nevyšel z úst, ale z hloubi jeho vlastního svědomí: „Zdi sice chrání město, ale žádná zeď neschová hřích před očima pravdy.“
Vteřinu poté světlo zhaslo. Nastala absolutní tma, kterou přerušilo jen vzdálené zakřičení strážů v okolních uličkách. Radovan zůstal ležet na studeném kameni, s prázdnými dlaněmi a srdcem, které už nebušilo ze strachu, ale z prázdnoty. Vstal pomalu, s pocitem, že z něj něco zmizelo a něco jiného, mnohem těžšího, se do něj vložilo.
Když vyšel z chrámu zpět do noci, nešel utíkat. Zůstal stát u jižní zdi, která se v budoucnu stane neprostupným murem oddělujícím svět vnějšku od svatyně. Díval se na své čisté ruce a věděl, že ten dar čistoty je zároveň jeho největším trestem, protože teď už nemůže tvrdit, že neví, co udělal.
Dnes už nikdo neví, zda v tu noc v románských klenbách stál jen zbloudilý hříšník, nebo zda se v prostoru mezi kameny otevřela brána k něčemu, co lidský rozum nezná. Jen ti, kteří dnes vstoupí do ticha svatého Martina, občas ucítí na čele ten samý neznatý, teplý proud vzduchu.