Příběh: Radnice (Dvůr Králové nad Labem)
„Tenhle kousek kůže není z ovce, vy lháři, je to z kozy a navíc špatně vypraná!“ řval Matěj z Dvoru a mával prstem před nosem městského radaního.
Kolem nich vřela chợvní hůrka. Vzduch byl hustý vůní čerstvého sýra, mokrého konského hnoje a dýmu z blízkých peců. Lidé se tísnili v kroužku, aby nepromeškali hádku, která právě teď hrozila změnit pořádek moci v městě. Matěj, muž s tváří červenou jako zralé jabloko a rukama zhrubělými od práce, stál doprostřed doprostřed náměstí. Před ním, v stínu nově vybudované radnice, která ještě voněla čerstvou vápnou a mokrým kamenem, stál radaň zvaný Ondřej.
Ondřej si upravil hedvábný límec a pohled mu zabloudil k lśničícím zdobeným fasádám budovy za jeho zády. Tato stavba, kterou zvedli italští mistři na místě, kde dříve stál dům rukavičkáře, měla být symbolem nové éry řádu a spravedlnosti. Jenže Matěj právě teď zpochybňoval kvalitu rukavic, které radaň koupil pro městskou stráž.
„Tvá pýcha je stejně velká jako ta věž, co se tyčí nad našimi hlavami, Ondřeji,“ pokračoval Matěj a hlas mu přejel do hlubokého hřmění. „Koupil jsi šrot za zlaté mince a teď chceš, abychom my, řemeslníci, mlčeli? Spravedlnost v tomhle domě končí u tvého peněženky!“
Dav vybuchl v smíchu. Ondřej zruděl až za ušima. V renesanční radnici se zrovna rozhodovalo o novém zdanění tržnic a nikdo z přítomných netoužil po mize. Radaň však nebyl hlupák. Věděl, že pokud Matěje teď nenutí k mlčení, ztratí tvář před celým městem.
„Vstup dovnitř, ty drzý řemeslníku!“ zaječel Ondřej a ukázal směrem k podloubí s klenbami. „Podmíníme tvou vinu před zákonem. Pokud lžeš o kvalitě kůže, zaplatíš pokutu, která tě vyčistí z tvých majetků!“
Matěj neváhal. S prudkým krokem prošel pod klenutými oblouky, kde byl chladnější vzduch a ozvěna jeho vlastních bot o dlažbu zněla jako bubnování před bitvou. V sále, kde se mísil pach starého pergamenu a tlejícího dřeva, seděli ostatní radní. V místnosti panovalo ticho, které přerušovalo jen skřípání brků o papír.
Ondřej začal mluvit o ctích, o řádu a o tom, že tento dům nenávidí špatnost a miluje mír. Promlouval tak vznešeně, že by mu mohl poslouchat i král. Matěj stál uprostřed síně, v kapse svíral pár kousků té zmiňované koží kvality, kterou radaň označil za ovčí. Sledoval, jak se radní přikyvují a jak se vzduch v místnosti houstí očekáváním rozsudku.
„Rozsudek je jasný,“ prohlásil Ondřej a s vítězným úsměvem se naklonil k Matějovi. „Tvá urážka úřadů a lži o městském nákupu tě stojí deset zlatých. Zaplatíš hned, nebo půjdeš do vězení v koutě tohoto domu.“
Matěj se pomalu vyrazil z kapsy kousek kůže. Ale místo aby ho položil na stůl, začal ho pomalu trhat. Kůže se rozpadla v prstech jako starý papír.
„Podívejte se na to, vážení,“ řekl Matěj tichým, ledovým hlasem. „Kůže není jen z kozy. Je nasycena levnou pryskyřicí, aby vypadala tučně. Kdo ji prodal, věděl, že za měsíc zhnije. Kdo ji koupil, buď je blbej, nebo krade rozdíl v ceně pro sebe.“
V sále nastalo mrazivé ticho. Ostatní radní se pomalu otočili k Ondřejovi. Ten ztuhl. Právě v tu chvíli se z okna radnice dovnitř vnikl paprsek slunečního světla a dopadl přímo na tvář radaňského zrádce. Spravedlnost, kterou Ondřej tak hlučně vyvolával, se právě obrátila proti němu.
Matěj nečekal na další slova. Otočil se na patách a vyšel zpět na náměstí, kde ho už čekali přátelé. Ondřej zůstal uvnitř, obklopeni mury domu, který měl ctít šlechetné, ale právě teď ho začal dusit.
Když dnes lidé procházejí podloubím a dívají se na staré nápisy, nevědí, že v těchto zdech se kdysi zlomila pýcha jednoho muže díky kousku zkažené kůže. Jen se zastavte u těch sešikmených pilířů a možná uslyšíte ozvěnu smíchu řemeslníka, který přemohl moc s jedinou pravdou v dlani.