Příběh: Volmanova vila (Záboří nad Labem)
„Kde jste to schoval, Antoníne? Kde je ten klíč?“
Hlas starého sluhy, pana Matěje, zněl v tichu chodby jako praskání suchého dřeva v krbu. Antonín Volman se ani neotočil. Stál u okna v prvním patře své nové vily, ruku opřenou o chladný kámen římsy, a hleděl na zahradu, kterou obklopila litinová brána. Vzduch v místnosti voněl čerstvým vápnem, voskem z nábytku a jemně líným pachem vlhkého lomu, ze kterého byl zdivo domu.
„V tom domě není žádný klíč, který byste hledal, Matěji,“ odpověděl Volman tichým, však pevným hlasem.
Matěj se přiblížil, jeho kroky na vyleštěném povrchu podlahy zněly dutě. „Vím, co jste přivezl z Kolína. Viděl jsem toho muže, toho architekta Sklenáře, jak vám předával ten malý kovový předmět. Nebyla to součást zámku od dveří. To bylo něco jiného.“
Antonín konečně otočil hlavu. Jeho tvář byla v šeru místnosti jen obrysem, ale oči mu blýskaly v odrazu večerního světla. Pomalým pohybem vytáhl z kapsy vesty malý, černý klíč s hlavicí ve tvaru zvonku. Nebyl z železa ani ze zlata. Material byl neznámý, pohlcoval světlo kolem sebe a působil nepřirozeně těžce.
„Tento dům není jen bydlení pro starostu a továrníka,“ zamumlal Volman spíše k sobě než k sluhovi. „Je to krabice. Přesně spočítané stěny, symetrické okna a tento zvláštní štít s čučkami. Sklenář mi nesestrojil jen viliu. Sestrojil mi lapač.“
Matěj ztuhl. V domě zavělo, přestože byla všechna okna zavřená. Studený průvan přišel z nitra zdí, z míst, kde by neměly být žádné chodby. Sluha pozoroval, jak se Antonín pomalu vydal k severnímu průčelí, k onomu zvonovitému zakončení štítu, které dominovalo celé stavbě.
V noci se v domě začaly dít věci, které Matěj nedokázal vysvětlit. Slyšel v chodbách kroky lidí, kteří do domu nevstoupili. Cítil vůni starých knih a inkoustu v místnostech, kde stál jen prázdný stůl. Nejdivnější však bylo světlo. Někdy v noci, když měsíc stál v určitém úhlu, se fasáda domu začala mírně vibrovat. Pásy rustiky na stěně vypadaly, jako by dýchaly.
Jednoho sychravého večera, krátce poté, co byla stavba dokončena, Volman pozval do vily muže, jehož jméno v žádných knihách v Záboří nad Labem nefigurovalo. Byl to vysoký, hubutý muž v černém plášti, který v ruce držel jen starou mapu. Matěj je pozoroval zpoza dveří knihovny.
„Je to připraveno?“ zeptal se cizinec.
„Vše je přesně podle plánu. Symetrie je zachována. Geometrie domu funguje jako zrcadlo,“ odpověděl Volman.
Antonín přiložil černý klíč k jedné z říms v rizalitu. Nedošlo k žádnému cvaknutí zámku. Místo toho se vzduch kolem nich prudce ochladil, až se z úst začala vážit pára. Najednou se ozval zvuk, jako by tisíce skleněných kuliček dopadly na mramorovou podlahu. Blesk bílého světla prosvítil skrze stěny domu a na okamžik se vily zdály být průhledné. Matěj viděl vnętrí zdí, ale neviděl cihly. Viděl tam ozvěny jiných míst, jiné časy a postavy, které tam nepatřily.
Když světlo zhaslo, v místnosti zůstal jen Antonín Volman. Cizinec zmizel. Klíč, který Volman držel, byl nyní jen kouskem šedého popela, který se rozplynul v prstu.
Antonín se na Matěje podíval s výrazem, který sluhovi nahnal mrazy do míchy. Nebyl to strach, ale hluboké, nevysvětlitelné uznání. „Teď už to tady je, Matěji. Teď už to v domě zůstalo.“
Od toho dne se Volman změnil. Přestal být jen úspěšným továrníkem a starostou. Často trávil hodiny v tichosti, přitisknutý uší k chladným stěnám svého domu, jako by naslouchal šepotu, který slyšel jen on. Nikdy už o tom incidentu nemluvil.
Vila zůstala stát jako monument průmyslové moci a architektonického vkusu, ale ti, kteří kolem ní procházeli, často cítili zvláštní tah. Jako by je dům chtěl vtáhnout do sebe, jako by každá římsa a každý klenák byl součástí mechanismu, který stále běží, i když nikdo neví, co vlastně pohání.
Kdo dnes přistoupí k těmto zdím a přiloží ucho k severnímu štítu, možná uslyší tiché cinkání kovového klíče, který už dávno neexistuje.