Příběh: zámecký park v Třeboni
Když se v parku objevila labutě bez hlav.
Voda v bazénu pod lusthausem byla tak černá, že se v ní odrážely jen stíny stromů jako roztrhané plachty. Matěj z Hradce, správce třeboňských rybníků, se skláněl nad dřevěným můstkem a jeho prsty se mu zakopřely v bahně, které se i po sto letech nechtělo rozloučit s vodou. *„Pánové z Schwarzenbergu by se nad tím roztomilili,“* zamumlal, ale jeho oči se upíraly na dno, kde se mezi hnilobou a zelenými řasami pomalu vznášela bílá labuť bez hlavy.
Byla to jen jedna, ale Matěj věděl, že včera jich bylo pět. A že žádná z nich neměla hlavu. *„To není možné,“* zašeptal, přestože mu srdce bušilo tak silně, že cítil, jak mu krev pulzuje v krku. *„Labutě nemohou žít bez hlav.“* Ale tam byla, klouzala po vodě jako vyřezávaná socha, její krk se ohýbal do neobyčejného oblouku, jako by se usmívala.
„Matěji!“ volal z altánu starý rybář Jindřich, jeho hlas přerušovaný kašlem. *„Ty jsi to viděl?“* Matěj se nepohnul. *„Viděl jsem.“* „A co to má znamenat?“ „Nevím.“ Ale věděl, že to něco znamená. Vždycky, když se v parku děly podivnosti, následovala neštěstí. Naposledy to bylo před třemi zimami, když se stromy v jižní části parku začaly ohýbat, jako by něco pod zemí táhlo za jejich kořeny. Potom se propadl starý rybníček u Břilické brány, a s ním i dva koně a jeden sedlák. Nikdo nikdy neřekl, že by to byla náhoda.
Jindřich vykašlal do dlaně a vyplivl na zem. *„Ty jsi se bál, že se vrátí.“* Matěj neodpověděl. Bál se, ale ne proto, že by věřil starým pověstem o pánu Rožmberkovi, který nechal postavit lusthaus, aby se v něm scházeli s dvořany a zpívali o lásce. Bál se proto, že věděl, jaké tajemství se v těchto místech ukrývá. *„Když labutě nemají hlavy, znamená to, že někdo jim je vzal,“* řekl nakonec. *„A když někdo bere hlavy labutím, pak brzy začne brát i jiné věci.“*
Jindřich se zaklel a vyndal z kapes svého šerpu starou, opotřebovanou knížku. *„Tady je to napsané. Před sto lety, když císařští přišli a vypálili altán, někdo ukryl něco do země. A když se voda zvedne, to něco se probudí.“* Matěj se podíval na knížku a uviděl vybledlý kreslený nákres – labuť s lidskou tváří. *„To není pravda.“* „Je to pravda, Matěji. A ty to víš.“ Jindřich ukázal na bazén, kde se labuť bez hlavy začínala otáčet v kruhu, jako by tančila sama pro sebe. *„Když se voda zvedne, všechno se vrátí. I on.“*
V tu chvíli se vzduch naplnil pachem hnijícího dřeva a starého lakovaného nábytku. Matěj ucítil, jak se mu na čele objevily kapky potu, přestože venku bylo chladno. *„Co když je to jenom voda, která se zvedá?“* Jindřich se usmál, ale jeho oči byly prázdné jako dno bazénu. *„Voda se zvedá vždycky. Ale někdy se zvedá s někým v ní.“*
Labuť bez hlavy se najednou potopila. Voda se rozlila v kruhu, jako by něco těžkého padlo na dno. A pak se začaly objevovat další. Jedna, dvě, tři… všechny bez hlav. A mezi nimi plavala jedna, jejíž krk se ohýbal do úsměvu, který Matěj poznal. *„To není labuť,“* zašeptal. *„To je on.“*
Jindřich se zachvěl. *„Teď už je pozdě.“*
Když příští ráno přišli Schwarzenbergovi zahradníci, našli jenom prázdný bazén a na jeho dně ležela jedna labuť – s hlavou. Byla to jejich, ta, kterou Matěj choval v sadě. A v jejím zobáku byl kus papíru s vyrytým nápisem: *„Když se voda zvedne, vše se vrátí.“*
Matěj z Hradce zmizel v téže noci. Nikdo neví, kam. Ale někdy, když se voda v parku zvedne příliš vysoko, lidé tvrdí, že uvidí mezi stromy postavu v černém plášti, jak pozoruje bazén. A že když se podívají blíže, uvidí, že postava nemá hlavu.
Ale to je jenom pověst. A pověsti se nemají vyprávět těm, kteří je už jednou viděli.