Příběh: zámek Vysoká u Příbramě

„Když jsem viděl, jak se její šaty rozvíjí v větru, věděl jsem, že ji už nikdy nezachytím.“

Rukavice hraběte Václava z Kounic se zasekly o kamenný zábradlí terasy, když se obrátil k ní. Vůně jasmínu z jejích vlasů se promísila s chladným ovocným zápachem třešní z parku, který se rozkládal za nimi jako rozlité zlato. *Magdaléna*, její jméno znělo jako modlitba, kterou by měl vyslovit na kolenou. Ale ona se jen usmála, a to úsměv, který mu prořízl srdce jako ostří meče.

„Václav, milý, nechcete se podívat do jezírka?“ Zvedla ruku, aby mu ukázala na vodní hladinu, kde se odrážel sluneční paprsek a lámal se do tisíců barevných špiček. „Rusalka by sem přišla, víte.“

On se zastavil, jako by ho nějaká neviditelná ruka držela za opasek. „Rusalka?“ opakoval, a jeho hlas se mu zadržel v krku. Věděl, že to není jen o vodě. Věděl, že to je o ní. O tom, jak se v jejích očích odráží něco, co by měl být schopen pochopit – a přece nemohl.

Magdaléna byla dcera sedláka z nedaleké vesnice, jejíž ruce byly hrubé od práce, ale její duše byla tak křehká, že by se rozbila na tisíc drobných perel. A on, hrabě z Kounic, muž, jehož jméno znělo jako slib a záruka, byl vázán sliby, které nesl jako řetězy. Jejich láska byla jako tajný list, který by měl být spálen, než by ho někdo mohl přečíst.

„Já bych sem nikdy nešla,“ prohlásil, i když věděl, že lže. „Voda tu je příliš hluboká, a já bych se bál, že by mě unášela.“

Ona se usmála, ale její úsměv se změnila v něco jiného – v bolest, kterou nechtěla ukázat. „Nejsou všechny vodní hlubiny takové, jak se zdají, hraběte. Některé jsou plné tajemství.“

Terasa pod nimi se náhle začala otáčet, jako by čas sám se snažil je od sebe oddělit. Magdaléna se otočila a šla směrem k lesu, kde se mezi stromy proplétaly stíny. On zůstal stát, jako by byl vyříznutý z kamene, a díval se, jak se její šaty rozvíjí v větru, jako by je někdo neviditelný táhl za ni.

„Přijďte zítra večer,“ uslyšel její hlas za sebou, i když už byla daleko. „Když bude měsíc plný, a já vám ukážu, co se skrývá pod vodou.“

---

Vrátil se do zámku, kde ho čekal jeho strýc, hrabě Václav Robert, s obličejem jako socha z mramoru. „Znovu jsi se zdržoval, synu. Magdaléna je jen dívka z pole. Co ti slibuje, co já nemůžu?“

On se jen díval na stěny, které byly zdobené portréty předků, kteří by se určitě rozzlobili, kdyby viděli, co se děje. „Nikdo mi nic neslibuje, strýci.“

Ale věděl, že lže. Věděl, že ji slíbil všechno, co mu bylo dáno. A věděl, že to, co mu bylo dáno, nebylo dost.

Zítra večer se Magdaléna objevila u jezírka, jak slíbila. Měsíc svítil na vodní hladinu, a ona tam stála, oblečená v bílém šatu, který se zdál být vyšívaný z hvězd. „Tady je to,“ řekla a ukázala na místo, kde se voda zdála být neobyčejně tmavá. „Tady žije Rusalka.“

On se přiblížil, ale když se sklonil, aby se podíval do vody, Magdaléna se náhle otočila a zmizela mezi stromy. Zůstala jen její vůně, která se promísila s vůní třešní a vlhkou zemí.

„Přijďte zase příští rok, když bude jaro,“ uslyšel její hlas, jako by ho nesl vítr. „A já vám ukážu, že i v nejhlubších vodách může být světlo.“

Když se vrátil do zámku, našel strýce v knihovně, který čte starý list. „Znovu jsi ztrácel čas, synu. Magdaléna už odchází do své vesnice. A my jsme se rozhodli, že se budeš provdat za dívku z dobrého rodu.“

On se jen díval na papír, který drží v ruce – list, který potvrzuje, že Magdaléna je nyní zasnoubená s jiným. „To není pravda.“

„Je pravda, synu. A je to tak, jak má být.“

Dva roky později, když se vrátil do Vysoké, našel zámek prázdný. Magdaléna už tam nebyla. Ale v parku, u jezírka, našel malý bílý šátek, který se rozvíjel v větru, jako by ho někdo nedávno sundal.

A když se sklonil, aby se podíval do vody, viděl, jak se v ní odráží něco, co by měl být schopen pochopit – a přece nemohl. Něco, co se nazývá láska. Něco, co se nazývá Rusalka.

„Říká se, že v těch vodách se ještě dnes občas slyší zpěv, který nikdo nezná.“