Klášter augustiniánů kanovníků na Karlově Klášter

Klášter augustiniánů kanovníků na Karlově patří mezi významné stavby Nového Města pražského. Založil jej v roce 1350 sám císař Karel IV., který tak pokračoval v systematickém vybavování nového městského čtvrti. Zakládací listinu vydal 18. září 1350, papežské potvrzení přišlo o rok a půl později (22. února 1352). Stavba začala ihned roku 1351 a kostela bylo vysvěceno v rámci důležité ceremonie v roce 1377; při vysvěcení přítomni byl sám Karel IV. i jeho syn Václav IV., přičemž obřad vedl arcibiskup Jan Očko z Vlašimi. Výstavba samotného klášterního komplexu trvala zřejmě ještě roky. O jeho značném významu svědčí i architektonické řešení: klášterní kostel má zcela nezvyklý osmiboký půdorys, kterým se odvolává na korunovační kostel v Cáchách a jeho spolusvětitelem je svatý Karel Veliký jako obnovitel říše.

Po husitských válkách klášter chátral. Měl však štěstí: město jej pronajalo soukromému vlastníkovi (1434), avšak již v roce 1437 se kanovníci vrátili. Zničené stavby se podařilo obnovit v roce 1498, kdy byl kostel znovu vysvěcen. Pozdní středověk a raný novověk znamenaly pro klášter řadu ran. Roku 1572 si stěžoval opat Mikuláš Venc, že budovy chátrají; následné opravy z roku 1575 zachránily kostelu klenbový strop, který se dodnes dochoval. Roku 1603 budovy zasáhl blesk, o osm let později (1611) jej při návratu z Německa drancovaly pasovské oddíly — při tom přepadení zahynuli opat a několik kanovníků. Klášter se však upamatoval. Po vrácení statků (1629) a po třicetileté válce, kdy sloužil jako vojenská zbrojnice, došlo v letech 1653–1658 pod vedením opata Isidora de Croce k zásadní přestavbě, kterou patrně projektoval Carlo Lurago. Nový rozmach přineslo 18. století: roku 1716 vznikla nová prelatura postavená do roku 1719. Tyto stavby už byly barokní a klášter tak postupně mění svou tvář.

Architektonicky je klášter zajímavou vrstvou gotiky a baroka. Z gotického období se podařilo dochovat tři křídla kolem rajského dvora, nejlépe se fragment zdiva zachoval v křídle jižním. Budovy byly původně dvojpatrové se křížovou chodbou jen v přízemí. Pozoruhodné jsou malá okénka v prvních patrech a velké hroté okno bývalé kaple svatého Karla Velikého, která měla obdélný půdorys a procházela dvěma patry. Rozvržení vycházelo z cášského vzoru. V dnešní podobě areál silně nese stopy barokních přestaveb: parkově upravené nádvoří obklopují na severní straně barokní budova nové prelatury, na západě stará prelatury a na jihu kostel s gotickou osmibokou lodí, polygonálním presbytářem a věží.

Roku 1755 zasáhl klášter požár, který vyžádal renovaci střech (1756). Koncem století přišel konec: roku 1785 jej během velkých církevních reforem zrušil Josef II. a změnil jej na nemocnici pro nevyléčitelně nemocné. Ta zde fungovala až do 20. století s občasným modernizováním (1808, 1865–1866). Od roku 1948 jej postupně obsadila muzea — nejdříve jako depozitář, později jako Muzeum Pohraniční stráže, později Muzeum SNB, a od roku 1990 zde sídlí Muzeum Policie České republiky, které zůstává v budovách dodnes.