Staroměstská vodárna Budova muzea

Vítejte u jedné z těch tichších, ale přesto fascinujících perel pražského Starého Města. Zastavte se na okamžik, zhluboka se nadechněte a vnímejte atmosféru tohoto místa. Stojíte právě na Novotného lávce, v bezprostřední blízkosti slavného Karlova mostu, a před vámi se tyčí budova, která v sobě spojuje praktickou užitečnost s vysokým uměním. Je to budova bývalé Městské vodárny, která vás dnes vítá svou elegantní podobou a vypráví příběh o tom, jak se měnily potřeby velkého města a jak se průmyslový prostor může proměnit v chrám kultury.

Když se podíváte na celkovou podobu stavby, uvidíte krásný zástupce novorenesančního stylu. Tato budova nevznikla náhodně, ale byla výsledkem pečlivého plánování v době, kdy Praha prudce rostla a potřebovala moderní systémy pro zásobování vodou. Byla postavena v roce 1883 a autorem tohoto ambiciózního návrhu byl architekt Antonín Wiehl. V té době šlo o velmi důležitý technický objekt, který měl zajistit hladký chod městského života. Představte si tedy, že v době, kdy byla budova nová, zde nezněly tóny hudby, ale vládlo zde šumění vody a práce techniků, kteří dohlíželi na to, aby obyvatelé Starého Města měli přístup k tomuto základnímu zdroji života.

Nyní vás prosím, abyste věnovali svou plnou pozornost průčelí budovy. Podívejte se nahoru a prohlédněte si detaily fasády. To, co zde vidíte, jsou takzvané sgrafity. Sgraffito je fascinující technika, při které se vrstvy omítky odškrábávají tak, aby vznikl barevný obraz. Všimněte si, že tyto zdobení nejsou jen náhodnými vzory. Jsou zde jak ornamentální prvky, tak figurální motivy, které budově dodávají vznešený a zároveň hravý charakter. Tím, že se na fasádu podíváte, v podstatě prohlížíte galerii pod širým nebem. Na návrhu těchto uměleckých prvků se podíleli skuteční mistři svého oboru. Mezi nimi byl například Mikoláš Aleš, který svým stylem definoval národní charakter české doby, František Ženíšek a Jan Koula. Tito umělci vložili do vzhledu vodárny svou kreativitu, díky čemuž budova nepůsobí jako strohý technický objekt, ale jako skutečné umělecké dílo.

Pojďme se nyní posunout v čase. Vodárna plnila svou funkci několik desetiletí, ale svět se neustále vyvíjel. V roce 1913 přišel zlom. V souvislosti se zprovozněním moderního a výkonnějšího Vodního zdroje Káraný již nebyla tato městská vodárna v centru Prahy potřeba. Její provoz byl ukončen a budova zůstala na čas bez svého původního účelu. Právě v tomto momentě se však otevřela cesta k nové, možná ještě vzácnější roli.

V roce 1936, konkrétně dvanáctého května, se budova znovu zrodila. Stala se sídlem Muzea Bedřicha Smetany. Je to velmi symbolické spojení. Budova, která kdysi zásobovala město vodou, nyní začala zásobovat lidi duchovní potravou ve formě hudby a historie jednoho z nejvýznamnějších českých skladatelů. Bedřich Smetana, otec české národní hudby, našel v těchto zdech své trvalé útočiště. Od té doby zde návštěvníci z celého světa objevují tajemství jeho tvorby, studují jeho život a nechávají se inspirovat jeho geniálními kompozicemi. Tato proměna z technického zařízení na muzeum je krásným příkladem toho, jak lze historickou památku zachovat a dát jí nový, smysluplný život.

Možná vás nyní zajímá, zda byla tato budova na tomto místě první. Historie tohoto konkrétního kousku pražské země sahá mnohem hlouběji, než byste si z pohledu architektury z roku 1883 mohli představit. Pokud bychom se vrátili v čase až do pátého století, zjistili bychom, že se zde již od té doby nacházely mlýny a vodárenská věž. To nám napovídá, že toto místo bylo strategicky vybráno už před staletími právě kvůli své blízkosti k vodě a jejímu využití. Budova Antonína Wiehla tedy pouze navázala na dlouhou tradici vodárenství v této lokalitě. Je to fascinující představa, že pod nohama dnešní novorenesanční stavby leží vrstvy historie z doby středověku.

Dnes je Staroměstská vodárna řádně zapsána v Ústředním seznamu kulturních památek České republiky. To znamená, že stát uznává její mimořádnou hodnotu, nejen z hlediska architektury, ale i z hlediska jejího přínosu pro českou kulturu a historii. Když dnes stojíte před touto budovou, vidíte v ní spojení několika světů. Vidíte v ní inženýrství devatenáctého století, vizuální umění slavných malířů a hudební odkaz Bedřicha Smetany.

Všimněte si, jak budova harmonicky zapadá do okolí Novotného lávky. Je to místo, kde se městský ruch pomalu zklidňuje a dává prostor reflexi. Je to ideální místo pro to, abyste si udělali krátkou pauzu a zamyšleně pozorovali detaily, které vám jsem právě popisoval. Zkuste si představit ten kontrast mezi hlučným provozem vodárny z konce devatenáctého století a tichým, uctivým prostředím muzea, kterým budova je dnes.

Nyní, když už znáte příběh této budovy, jejího vzniku i jejího proměny, vás zvei k dalšímu prozkoumání. Můžete vstoupit dovnitř a nechat se pohltit světem Bedřicha Smetany, nebo pokračovat v procházce po břehu Vltavy a vnímat, jak se historie starého Prahy prolíná s každým kamenem a každou fasádou, kolem které projdete.

Děkuji, že jste se mnou na chvíli zastavili u této krásné památky. Doufám, že vám tento krátký výlet do historie pomohl vidět Staroměstskou vodárnu v novém světle. Přeji vám příjemné pokračování ve objevování tajemství našeho krásného města. Na shledanou.