budova Ústavu makromolekulární chemie Ostatní

Vítejte v Praze šest. Stojíte právě před místem, které v sobě nese neobyčejnou sílu a klid, jaký se v rušném městě jen stěží nachází. Vnímejte tuto atmosféru, vnímejte vzduch pražského Břevnova a dívejte se na budovu, která se právě teď tyčí před vašima očima. Je to sídlo Ústavu makromolekulární chemie. Možná se vám na první pohled bude zdát, že jde jen o další administrativní a výzkumnou budovu, ale věřte mi, že pod tímto povrchem se skrývá příběh o svobodě, o hledání nových cest a o neuvěřitelném spojení lidského vědění a uměleckého vyjádření. Stojíte před objektem, který není jen zdí a střechou, ale je to živý svědek důležité éry naší historie.

Pojďme se nyní vrátit do času, kdy se tento prostor začal měnit. Představte si roky tisíc devět set šedesát až tisíc devět set šedesát čtyři. To byla doba, kdy se naše země nacházela v období velkých politických i společenských tlaků. V architektuře tehdejší doby vládlo něco, čemu říkáme socialistický realismus. Byl to styl, který byl těžkopádný, přísný a často až příliš strohý v tom, jak měl vyjadřovat moc a řád. Ale právě zde, v těchto letech, se něco zásadního zlomilo. Tato budova, kterou právě pozorujete, představuje jeden z nejdůležitějších momentů, kdy se naše architektura odvrátila od tohoto starého, omezeného směru. Byl to odklon k moderně, k něčemu, co bylo lehčí, čistší a které umožňovalo lidskému duchu dýchat.

Nyní věnujte pozornost samotné podobě této stavby. Podívejte se na její linie, na to, jak se její tvary chovají v prostoru. Celý tento projekt byl fruto práce dvou velkých myslí. Architekt Karel Prager, spolu s architektem Milošem Pavlíkem, vytvořil dílo, které v té době působilo jako průlom. Prager byl mistrem v tom, jak spojit funkčnost s neobyčejným vizuálním vyjádřením. Když se nyní díváte na průčelí nebo na celkovou strukturu objektu, vnímejte tu snahu o čistotu a moderní vyjádření. Nejsou zde zbytečné ozdoby, které by bránily pohledu, ale je zde síla tvaru a prostoru. Tato budova nebyla postavena jen proto, aby sloužila vědcům, ale aby sama o sobě byla vyjádřením pokroku a nové éry, do které se společnost snažila vstoupit. Je to architektura, která mluví jazykem budoucnosti, i když od jejího vzniku uplynulo již mnoho desetiletí.

Abychom však plně pochopili význam tohoto místa, musíme se podívat na lidi, kteří zde žili a pracovali. Tato budova nebyla jen prázdnou schránkou pro přístroje. Byla to domácnost vědy. A v srdci této vědy stál muž jménem Otto Wichterle. Byl to tehdejší ředitel ústavu a postava, jejíž jméno patří k největším v našem vědeckém světě. Ale jeho vliv na toto místo šel mnohem dál než jen za hranice laboratoří. Otto Wichterle měl neobyčejné porozumění pro to, jak by mělo vědecké prostředí vypadat. A nebyl v tom sám. Měl po své straně svou sestru, Hanu Wichterlovou, která byla uznávanou sochařkou.

Představte si tu úžasnou spolupráci. Na jedné straně vědec, který zkoumal neviditelné struktury hmoty, a na druhé straně umělkyně, která dokázala tyto neviditelné síly dát do viditelné podoby. Společně se podíleli na tom, jak bude budova vypadat a jaké bude mít její vybavení. Tato symbióza mezi vědou a uměním je tím, co dává tomuto místu jeho jedinečnou duši. Není to jen místo výzkumu, je to místo, kde se lidská představivost setkává s tvrdými fakty přírody. Právě díky tomuto spojení získala budova svůj charakter, který vás nyní obklopuje.

Nyní vás chci pozvat k malému tajemství, ke kterému se můžete přiblížit pohledem. Pokud se budete pohybovat v okolí, narazíte na jednu velmi zvláštní věc, která byla zde umístěna až v roce dva tisíce pět. Je to bronzová socha stromu vědění. Tento symbol je jako tichý strážce celého ústavu. Strom, který neroste v zemi, ale v lidských myslích. Jeho bronzová hmota připomíná, že vědění má své kořeny v historii, ale jeho větve neustále míří vzhůru k novým objevům. Tento strom je připomínkou toho, že vše, co dnes víme o světě kolem nás, začalo právě takovým procesem – zvídavostí, hledáním a neustálým růstem.

Tento objekt je tak důležitý, že od roku dva tisíce byl oficiálně zapsán do evidence kulturních památek. To znamená, že není jen budovou, ale je to součást našeho společného dědictví, kterou musíme chránit pro budoucí generace. Je to důkaz toho, že i v těžkých časech dokázali naši tvůrci vytvořit něco krásného, moderního a trvalého.

Nyní, když už znáte příběh tohoto místa, když víte, kdo zde tvořil a proč je tato stavba tak výjimečná, doporučuji vám pokračovat v procházce. Vnímejte okolní prostor, dívejte se na detaily, které jste možná při prvním pohledu přehlédli. Možná si všimnete, jak se světlo odráží od povrchů budovy nebo jak se její stín mění v závislosti na tom, kde právě stojíte. Každý kout tohoto místa má svou vlastní historii. Děkujeme vám, že jste se rozhodli tento příběh s námi sdílet. Přejeme vám příjemné další objevování našeho města a krásný den.