Majorka Usedlost

Vítejte v pražských Dejvicích. Zastavte se na okamžik, nadechněte se a rozhlédněte se kolem sebe. Stojíte právě před areálem, který nese název Majorka. Na první pohled se možná může zdát, že je to jen další součást městské zástavby, ale pokud se podíváte pozorněji na tvary budov a vnímejte atmosféru tohoto místa, začnete cítit přítomnost mnoha staletí historie. Je to místo, kde se zemědělská tradice setkala s průmyslovým vzestupem a nakonec s moderní vědou. Pojďme se společně vrátit v čase, hluboko do šestnáctého století, kdy vypadalo okolí úplně jinak než dnes. Představte si rozlehlé zelené plochy, tiché cesty a především nekonečné řady vinné révy. Právě zde, v roce tysíc pět set sedmdesát dva, začal příběh tohoto místa, jak ho známe. Tehdy zde působil muž jménem Hanuš Denk. Nebyla to v té době jedna velká usedlost, ale spíše soubor pěti samostatných, menších vinic. Hanuš Denk měl však vizi a tyto pět malých celků spojil do jednoho většího hospodářství. Abychom si představili rozlohu, kterou tehdy tyto vinice dohromady zabíraly, musíme použít staromódní měření. Celý areál měl rozlohu čtrnácti strychů. Strych byl v té době běžnou jednotkou plochy, a i když dnes už takové slovo v běžné mluvě nepoužíváme, v kontextu tehdejšího hospodaření to byla velmi slušná plocha, která umožňovala prosperovat a rozvíjet vinařství. Nyní věnujte pozornost samotnému názvu, který dnes čtete na tabulích nebo slyšíte v mapách. ČESKÁ VĚTA: Slovo Majorka zní exoticky, skoro jako název vzdáleného ostrova, ale pravda je mnohem přízemnější a úzce spjatá s lidmi, kteří zde žili. V sedmnáctém století se usedlost dostala do rukou majitele jménem Eliáš Magaur z Greifenau. Právě jeho jméno se stalo základem pro pojmenování celého areálu. Původně se místo říkalo Magourka. Jak ale víme, jazyk je živý organismus a slova se časem obrousí a změní. Z Magourky se postupně stala Makourka a s příchodem dvacátého století se název definitivně proměnil v dnešní Majorku. Je fascinující sledovat, jak jedno rodinné jméno postupně přejalo podobu, která nám dnes připomíná středomořské oblasti, ačkoliv kořeny tohoto místa jsou pevně zapuštěny v pražské půdě. Podívejte se nyní na architekturu budov před vámi. Vnímejte jejich tvary a způsob, jakým jsou rozmístěny. I když areál prošel mnoha úpravami, stále v něm lze vyčíst stopy různých ér. Jedním z nejvýznamnějších prvků, na které byste měli myslet, je kaple Neposkvrněného početí Panny Marie. Ta byla vybudována v roce tysíc sedm set šestnáct díky iniciativě děkanovi Tobiášovi Vojtěchu Opitzovi. Byla to stavba v pozdně barokním stylu, která přinesla do zemědělského areálu nádech duchovnosti a elegance. Ačkoliv se v průběhu času v areálu mnoho změnilo, existence takové kaple svědčí o tom, jak důležitou roli v životě tehdejších obyvatel hrála víra a jak se snažili své okolí zestátnit. V rámci architektonických změn v pozdějších dobách svou stopu zanechal také Ludvík Melzer, jehož práce pomohly formovat podobu, kterou známe dnes. Když se však budeme pohybovat v čase dále, zjistíme, že Majorka nebyla jen o víně a modlitbách. Devatenácté století přineslo s sebou éru průmyslové revoluce a s ní i radikální změnu funkce tohoto místa. V roce tisíc osm set šedesát čtyři došlo k zásadnímu zvratu. V souvislosti s odkoupením pozemků pro novou železnici se zde zahájil provoz cihelny. Představte si ten kontrast. Tiché vinice s vůní hroznů byly nahrazeny hlukem, dýmem a těžkou prací s hlínou a ohněm. Majorka se stala místem produkce stavebního materiálu, který pomáhal budovat rostoucí Prahu. Ale i to nebylo koncem transformací. Později se areál změnil v továrnu na obuv, což jen potvrzuje neuvěřitelnou schopnost tohoto místa přizpůsobit se dobové potřebě. Od zemědělské usedlosti přes cihelnu až po výrobu bot. S tímto místem jsou spojena jména mnoha osobností, které zde zanechaly svůj otisk. Kromě již zmíněného Hanuše Denka, Eliáše Magaura nebo Tobiáše Vojtěcha Opitze, se v análech historie objevují i jména jako František Dittrich, Isidor Schmied či Antonín Klecanda. Byli to lidé, kteří zde žili, pracovali, podnikali a možná i snili. Každý z nich přidal k Majorce svou kapitolu, ať už šlo o hospodářský rozkvět, průmyslový rozmach nebo udržení tradic. Dnes už v Majorce ne najdete ani vinice, ani cihelny, ani stroje na výrobu obuvi. Pokud se podíváte na současné využití budov, uvidíte, že zde sídlí Ústav pro hydrodynamiku Akademie věd České republiky. Je to naprosto fascinující obrat. Místo, kde se dříve pracovalo s hlinou a kůží, je dnes centrem špičkového vědeckého výzkumu, kde se studuje pohyb kapalin a plynů. Věda nahradila řemeslo, ale historické zdi zůstaly. Právě díky tomu, že byla nemovitost v roce tysíc devět set padesát osm zapsána do seznamu nemovitých kulturních památek, si Majorka zachovala svou identitu a unikátní charakter i uprostřed moderního města. Zajímavostí, která vás možná zaujme, je právě ta proměna jména, o které jsme mluvili. Je to taková malá jazyková záhada, která nám ukazuje, jak lidová mluva dokáže přetvořit realitu. Kdo by v roce tisíc sedm set padesát řekl, že usedlost pojmenovaná po panu Magaurovi bude za dvě stěta vnímána jako Majorka? Je to připomínka toho, že historie není jen o datech a faktech, ale i o tom, jak o věcech přemýšlíme a jak je pojmenováváme. Nyní vás povzbuzuji, abyste se v klidu rozhlédli. Projděte si pohledem průčelí budov, vnímejte jejich rytmus a zkuste si představit, jak se zde v průběhu pěti set let měnily zvuky. Od šustění listů vinné révy, přes hřmot cihelných pecí, až po tiché diskuse vědců v laboratořích. Majorka je živým důkazem toho, že nic není statické a že i jedna malá usedlost v Dejvicích může v sobě nést celou historii českého rozvoje. Děkuji, že jste mě doprovázeli na této krátké cestě časem. Doufám, že vás příběh Majorky zaujal a že se na tyto budovy nyní díváte s jinýma očima. Nyní už můžete pokračovat ve své procházce Dejvicemi a objevovat další skryté kouty našeho města. Přeji vám příjemný den a mnoho dalších pozorování. Sbohem.