Kostel svatého Prokopa (Butovice) Kostel

Kostel svatého Prokopa v Prokopském údolí byl barokní sakrální stavba v Praze, postavená na vrcholu vápencových skal v letech 1711 až 1712. Tento zaniklý objekt vynikal architekturou, bohatým uměleckým vybavením i osudem spojeným s okolní těžbou vápence.

Základy kostela na vápencovém masivu byly položeny již ve druhé polovině 17. století. V roce 1711 byl obnoven Prokopský svátek a svatý Prokop byl prohlášen patronem České země. Samotná výstavba probíhala pod vedením architekta Pavla Ignáce Bayera a financoval ji kníže Adam František ze Schwarzenberka. Kostel byl vysvěcen 4. července 1712. V letech 1723 a 1730 bylo dílo rozšířeno o část lodi a sakristii. Poslední opravy byly provedeny v roce 1893.

Architektonicky šlo o jednolodnou, klenutou a vzdušnou barokní budovu se čtvercovým presbytářem se zkosenými rohy. Na hřebeni střechy se nacházela malá věžička se dvěma menšími zvony. Nad hlavním vchodem byla kruchta s malými varhany starého slohu bez pedálů, ke které vedly točité schody z obou stran dveří. Hlavní barokně-rokokový oltář byl vyroben z polychromovaného lipového dřeva a jeho tělo tvořilo krajkování z akantových listů. Na vrcholu oltáře stálo sousoší Nejsvětší Trojice od sochaře Jana Jakuba Chara. Oltář zdobily alianční erby se schwarzenberským znakem a znakem Lobkowiczů, který obsahoval i zubří hlavu s houžví vymřelých Pernštejnů. V centru oltáře byla umístěna kopie zázračného obrazu svatého Prokopa ze Sázavského kláštera, kterou v roce 1712 zhotovil malíř Jan Jiří Schummer.

Kostel měl celkem čtyři oltáře. Kromě hlavního byly tři boční zasvěceny svatému Jakubu, svatému Eustachu a svatému Janu Nepomuckému. Obrazy na nich byly rovněž dílem Jana Jiřího Schummera. Boční stěny zdobily dva osmnácté století staré obrazy Panny Marie a čtyři velká díla českoněmeckého malíře Jana Jiřího Heintsche, mezi nimiž byl i obraz svatého Františka Borgia.

Osud památky byl úzce spjat s těžbou silurských vápenců. V roce 1887 došlo k odtěžení skalního masivu v místech Svatoprokopské jeskyně a v roce 1890 následoval odstřel skály se zbytky jeskyně a poustevny. Tím se kostel ocitl na okraji vápencového lomu. Během druhé světové války Němci využili pod kostelem vytěžené prostory jako podzemní objekt. Po válce jej převzala československá armáda a využívala pro vojenské účely, čímž se budova stala veřejnosti nepřístupnou. Kvůli narušené statice a nebezpečí zřícení byl kostel v roce 1966 zbourán.

Dnes je tato historická památka v Praze již zcela zaniklá. Je však vhodné navštívit Prokopské údolí, abychom na vlastní oči viděli místo, kde se kdysi střetávala sakrální architektura s proměnlivou přírodou a průmyslovou těžbou.