Pardubické krematorium patří mezi nejpozoruhodnější architektonické realizace svého druhu v České republice. Vystavěné v letech 1921–1923 na jižní straně tehdejší periferie Pardubic, představuje dílo, které spojuje funkci pohřebního zařízení s hlubokým filozofickým poselstvím. Stavba se rozprostírá na rozlehlém parkovitém prostranství a vznikla jako architektonická odpověď na legalizaci zpopelnění v Československu. Legalizace byla umožněna v roce 1919 zákonem zvaným Lex Kvapil, což otevřelo cestu k modernizaci pohřebních zvyků.

Vznik krematoria byl spojen s architektonickou soutěží, vypsanou pod názvy „Dům světla" nebo „Zkouška ohněm", která čítala několik desítek návrhů. Ceny druhého místa obdrželi Pavel Janák, Bedřich Feuerstein a Otakar Polák. Ke realizaci byl vybrán a později přepracován návrh Pavla Janáka, jednoho z vedoucích českých architektů své doby. Spolek Krematorium si od projektu sliboval, že se stane manifestem humanizované pohřební kultury. Stavba však v průběhu dvacátého století čelila nejednotnému přijetí – zejména funkcionalisté a část historiků umění ji kritizovali za přehnané dekorativní řešení. Určité rehabilitace se jí dostalo až pohledem postmoderního umění.

Architektonické řešení je mimořádně originální. Dvoupodlažní budovu předchází monumentální schodiště s čtyřiadvaceti stupni, jejichž počet odkazuje symbolicky na hodinový cyklus dne. Na třetím stupni jsou umístěny pískovcové plastiky od sochaře K. Linharta – dvě nadživotně velké figurky dívek. Levá figura drží květiny a v zdvižené levé ruce „Světlo", zatímco druhá figura v zrcadlové dispozici svírá nádobu. Vrchol schodiště korunuje trojúhelníkový štít s centrálně umístěným kruhovitým otvorem vyplněným artdecovou vitráží s hexagramem. Vitráž nese filozofické poselství: „Není smrti – jest jen neustálá změna – jsou jen různé formy života". Funguje jako „sluneční kotouč" pro poutníka přicházejícího od severu a zároveň jako „oko" smuteční síně.

Interiér si zachovává silný art decový jazyk. Čtvercový půdorys hlavní síně je opticky zúžen tmavými stěnami a otevírá se pohledu na výrazně modrou „klenbou artdecorovanou hvězdami", dělenou deseti pásy v bílém odstínu. Nápis na vítězném oblouku hlásá: „Já živ jsem – Vy živi budete". Vnější stěny smuteční síně slouží jako kolumbárium pro uchování uren s popelem.

Kolem krematoria se rozprostírá Centrální hřbitov Pardubic. V roce 1968 zde natáčel režisér Juraj Herz svůj slavný film „Spalovač mrtvol", jemuž exteriéry a částečně interiéry krematoria tvořily důležitou část atmosféry. Dnes slouží stavba jako unikátní svědectví o postupném přijetí moderní pohřební kultury v Československu.