Psychiatrická nemocnice Bohnice Budova nemocnice

Psychiatrická nemocnice Bohnice je velkoryse pojatý secesní areál o rozloze 64 hektarů. Vyrůstal v letech 1903 až 1916 na zelené louce v Praze-Bohnicích podle návrhu architekta Václava Roštlapila. Dominantou tohoto historického komplexu je kostel svatého Václava a hlavní administrativní budova, která připomíná barokní zámeček. Zařízení projektovali jako nejmodernější a největší svého druhu v Rakousku-Uhersku. Dnes slouží k léčbě psychiatrických onemocnění a jeho rozlehlý park je plně otevřen veřejnosti.

Na počátku 20. století probíhal v českých zemích prudký rozvoj industrializace. Ten přinášel zhoršování sociálních podmínek obyvatelstva a rostoucí potřebu lůžek, zejména v Praze. Zemský výbor Království českého proto usnesením ze dne 12. listopadu 1903 rozhodl o stavbě nového ústavu pro choromyslné. Za tímto účelem zakoupil velkostatek s polnostmi a přilehlým Čimickým hájem v Bohnicích u Prahy. Vznikající zařízení zpočátku fungovalo jako pobočka pražského ústavu na Karlově. V roce 1904 sem dorazili první pacienti, kteří vykonávali pomocné práce. Dne 28. dubna 1909 vznikl samostatný Královský český zemský ústav pro choromyslné v Bohnicích.

Výstavba celého komplexu probíhala v letech 1906 až 1912. Tehdy vyrostlo celkem 28 léčebných pavilonů a řada provozních objektů. Architektonický návrh administrativní budovy, kostela a vil v jižní části zpracoval Václav Roštlapil. Pavilonový systém umožňoval na svou dobu výjimečnou diferenciaci nemocných podle povahy jejich potíží. Zahrnoval klidné pacienty, lůžková oddělení, infekční provozy i oddělení pro pachatele trestných činů. Součásti komplexu tvořila vlastní elektrárna, vodojemy, čerpací stanice užitkové vody z Vltavy a hospodářské zázemí. Díky tomu byl ústav projektován jako soběstačné městečko.

Vlastníkem objektu býval Zemský výbor Království českého. Prvním ředitelem se stal MUDr. Jan Hraše, po němž vedení převzal MUDr. Bohuslav Hellich. Během první světové války sloužily některé pavilony jako vojenský lazaret, například pro evakuované duševně nemocné z italského Tridentu. Počet pacientů tehdy přechodně stoupl na 2 186. Mezi oběma světovými válkami se kapacita dále rozšiřovala a v roce 1938 dosáhl ústav historického maxima 2 567 nemocných. Během nacistické okupace v letech 1939 až 1945 se péče zpomalila a areál přijal lidi z poškozené léčebny v Dobřanech a ze zrušeného ústavu v Německém Brodě.

Klíčovým prvkem fungování bylo od počátku zapojení pacientů do pracovního procesu. Pracovali v zemědělském hospodářství, zahradnictví, při údržbě parku, v kuchyni nebo v dílnách, což mělo velký terapeutický význam. V areálu fungoval také hudební sbor a později divadlo. Samotná obec Bohnice se v roce 1922 stala součástí Prahy. V lidové mluvě se slovo Bohnice začalo používat jako symbolické označení pro blázinec nebo psychiatrický ústav.

V současnosti nabízí areál komplexní péči o duševní zdraví dospělých, dětí i seniorů a také léčbu závislostí. V místě sídlí Divadlo Za plotem, klub V. kolona a socioterapeutická farma v prostorách původního statku, která zajišťuje pracovní terapii a hipoterapii. Architektonicky hodnotné pavilony jsou zasazeny do vzrostlého parku. Ten je volně přístupný veřejnosti a poskytuje klidné prostředí k procházkám.

Návštěva tohoto historického areálu odhaluje unikátní spojení velkorysého urbanistického plánu počátku 20. století, kvalitní secesní architektury a dodnes fungujícího léčebného prostředí. Procházka parkem přináší jedinečnou příležitost poznat místo, které již po generace slouží svému původnímu účelu a zároveň tvoří nedílnou součást kulturní krajiny Prahy.