Tři věže vápenných pecí Vápenka

Torza Tří věží vápenných pecí číslo III., IV. a V., která stojí na katastrálním území Kročehlavy a Kladno, představují významnou technickou památku průmyslové architektury z období první republiky. Tyto šachtové pece vybudovali v letech 1927 až 1929 na jižním okraji Vojtěšské huti podle návrhu profesora Jindřicha Šárka pro Pražskou železářskou společnost. Svou celkovou výškou přesahující třicet metrů a unikátním technickým řešením sloužily k pálení vápence, jenž byl nezbytný pro efektivní výrobu surového železa.

Tato památka a její specifická technologická funkce úzce souvisejí s meziválečným obdobím, kdy Kladno zažívalo intenzivní modernizační snahy v oblasti těžkého průmyslu a ocelářství. Ve vysokých pecích Vojtěšské huti se tehdy používala nučická železná ruda. Její tavba vyžadovala velké množství vápence. Disociace vápence na oxid vápenatý a oxid uhličitý je silně endotermická reakce, přičemž na jednu tunu vápence bylo potřeba přibližně 500 kg koksu. Profesor Jindřich Šárek navrhl snížit spotřebu koksu tak, že se do průsady dodá určité množství vypáleného vápence. K jeho výpalu v šachtové peci se využil levný vysokopecní plyn. Po úspěšném ověření v malé šachtové peci a provozních zkouškách přistoupila Pražská železářská společnost k výstavbě čtyř velkých šachtových pecí. Projekt vypracovala firma Oberschleisische-Industrie-Bau A.G. z Gleiwitz a samotnou stavbu provedla pražská firma Pittel & Brausewetter. S postupným rozšiřováním výroby surového železa přibyla v roce 1940 ještě jedna šachtová pec.

Z hlediska stavebního provedení se komplex skládal z mohutných železobetonových násypek a vlastních válcových pecí. Násypky byly umístěny níže pod terénní vlnou. Jejich železobetonové nálevkovité komory dosahovaly v koruně délky dvanáct metrů a šířky 10,6 metru, přičemž každá měla objem 284 metrů krychlových. Přes zásobníky vedly koleje, díky nimž se vápenec sypal přímo z vagónů. Vápenné pece jsou založeny na společné železobetonové základně. Válcová monolitická železobetonová podstava každé pece měří na výšku 8,63 metru a tvoří ji šest podpěr spojených v horní části prstencem. Na podstavu nasedá válcová část a na ni čtyři válcové komolé kužele, které se postupně zmenšují. Celková výška pece dosahuje 31,430 metru, vnitřní šachta má průměr šest metrů a objem pece činil 264 metrů krychlových. Vnitřek pece byl vyzděn šamotovými cihlami a vnější část tvořily pálené červené cihly zvonivky. Vnější zdivo je na několika místech staženo ocelovými pásy. K provozu patřil také samočinný výtahový systém, kdy naplněný koš vyjel ke kychtě a zde se vyklopil. Vysokopecní plyn se přiváděl do okružního plynového kanálu ve výšce třinácti metrů a do prostoru pálení vápna se rozváděl průduchy, zatímco vzduch proudil otvory na vnějším obvodu pece nad plynovými průduchy.

Vlastníkem celého zařízení byla Pražská železářská společnost. Provoz tohoto průmyslu byl bezprostředně spojen s chodem kladenských hutí až do roku 1975. Tehdy byla zastavena výroba surového železa v Kladně a s ní skončila i produkce páleného vápence. V průběhu dalších let došlo k zásadním změnám v areálu. Vápenné pece číslo I. a II. byly zbořeny. Zbývající tři pece postupně do roku 1997 přišly o své technologické zařízení, mostky a ochozy.

Historický význam objektu podtrhují klíčové letopočty. Rok 1927 přinesl zahájení výstavby čtyř velkých šachtových pecí, které byly dokončeny v roce 1929 podle návrhu profesora Jindřicha Šárka. V roce 1940 vyrostla pátá pec, roku 1975 utichla výroba vápence a v roce 2008 Ministerstvo kultury České republiky prohlásilo zbývající torza vápenných pecí číslo III., IV. a V. kulturními památkami České republiky.

Dnes se tato torza nacházejí na jižním okraji Vojtěšské huti v těsné blízkosti vnitropodnikového nádraží Kladensko-nučické dráhy. Přestože přišla o své původní technologické vybavení, tvoří jedinečný a monumentální doklad vyspělé průmyslové architektury meziválečného období. Návštěva tohoto místa nabízí poučný pohled do historie českého hutnictví a inženýrského umění, které v minulosti tvořilo hospodářskou páteř regionu.